PŘIPOUŠTĚNÍ KVÍDA A LAURY

Tak jsme se jednou rozhodly, že když už měl Kvído a Laura svatbu, že by se měli taky někdy vidět a nejlíp, aby měli taky mladé. Ale to nešlo tak hladce! Laurinka totiž patřila Veronice, jak už jste se dozvěděli v příběhu o svatbě, a Veronika se usnesla že Lauru ke Kvídovy nepustí a hotovo! Ale to bysme nebyly my, kdybysme se vzdaly bez boje. Rodiče nám to už schválili, že Laura by jednou mladé mít mohla. Jenom Veronika se pořád bránila. Sice mladé chtěla, ale po Lauře že se jí bude stýskat. Nakonec musela Klára obětovat ryfle a slíbit že za Laurou bude každý den chodit. A tak bylo vyhráno a Lauru jsme nastěhovaly k nám, do klece ke Kvídovi. Ten byl radostí bez sebe když zjistil, že ho Laura přišla navštívit. Hned se k ní vrhnul a začal ji očichávat a vrčel jako kolovrátek. Ale Laurinka se nedala a oháněla se po Kvídovi. Bylo přesně týden do konce prázdin. Klára se na Lauru a Kvída chodila každý den dívat. Později jsem je dávala na zahradu aby se napásli. Laura chodila za Kvídem jako pejsek a Kvído byl štěstím bez sebe, že má dámskou společnost. Později jsem Kvída naučila, aby chodil za mnou. To se za námi ještě připojila Laura a chodili jsme po zahradě. Těm dvěma se to zjevně líbilo a my jsme doufali, že Laura zabřezne, protože Veronika každým dnem vyhrožovala že už chce Laurinku zpět. A to pak utekl týden a měla začít škola. Morčata jsem dala pod klec se pást, protože jsem slyšela zvonek. Byla to Klára a říkala, že za ní jde Veronika a jde si pro Lauru. Doufaly jsme že Laura už je březí, protože jinak by tohle všechno bylo na boudu. Za chvíli opravdu Veronika dorazila a Lauru si odnesla. Kvído zůstal sám. Chvíli běhal zmateně po zahradě a kvikotem Laurinku volal, ale marně. Tvářil se moc nešťastně a den potom byl jako tělo bez duše a jen chodil po kleci nebo po zahradě a jakmile se něco ozvalo, našpicoval uši a volal Lauru. Ale později na ni pomalu zapoměl a přestal se po ní shánět. Byla jsem ráda. A od té doby jsem se chodila dívat na Lauru, jestli přibývá.