Vznik a původ morčete: (z knížky Morče od Michaela Mettlera)

Rozvětvené příbuzenstvo morčete:

Morče, čili mořské prasátko není podle zoologického systému žádné prase ale hlodavec, což je dnes obecně známo. Někteří přírodovědci novými biochemickými vyšetřeními zjistili, že teoreticky ani morčata ani jejich příbuzní nejsou ve skutečnosti hlodavci, ale vyvinuli se ze zcela jiných zvířat. Anatomická podobnost, zejména stavba chrupu, je způsobena souběžným vávojem podobných životních podmínek, především shodného způsobu výživy. Zde však budeme morčata za hlodavce považovat. V zoologickém systému stejně tvoří v rámci řádu hlodavců (Rodentia) uzavřenou, dobře vymezenou a na druhy bohatou skupinu, kterou nazýváme morčatovití (Caviomorpha). Jejich přirozenou oblastí výskytu je, až na ojedinělé výjimky, Střední a Jižní Amerika. Mezi morčatovité řadíme i druhy, které vídáte v zoologických zahradách. Je to například největší z hlodavců

Kapybara

Váží téměř 50kg.

Mara stepní

neboli ,,pampový zajíc".

Nutrie nebo aguti

Jehož typické zbarvení používají pod označením aguti faktor chovatelé, chtějí-li vyjádřit divoké zbarvení domácího zvířete. (Také morčete). Význačným znakem zvířat s aguti faktorem je nestejnoměrné pruhování jednotlivých pesíků. (Svrchní , krycí chlupy).

Další příbuzní morčete byli mnohem později také ochočeni, jsou to

Činčila 

a

osmák degu.

Také přímí předkové našeho domácího morčete aperea neboli divoké morče, dříve morče peruánské (Cavia aperea) má zbarvení aguti. Srst tohoto morčete je mnohem tvrdší než kožíšek jeho krotkých potomků. Lebka je delší a užší. Divoká morčata obývají suché travnaté oblasti na jihu a západě Jižní Ameriky. Tady také žije vzhledem i rozšířením podobné

Morče lasicovité

(Galea musteloides) . To se vzhledem poněkud podobá spíše bezocasé veverce čo syslovi než lasici.

Třetím druhem je morče malé  (Microcavia australis). Komplet doplňuje pro nás málo známé

,,Skalní morče" neboli

Moko skalní

Toto neznámé zvíře se svou dlouhou úzkou lebkou se od morčat velmi liší a je to neobyčejně obratný lezec po skalách a stromech, který se svou taneční elegancí blíží spíše veverkám. Je velice působivé, když si toto na pohled nemotorné zavalité zvíře hledá listí vysoko na stromech a balancuje na tenkých větvičkách.

Divoká morčata a moka skalního v zoologických zahradách vídáme často.  V Berlínské zoo na příklad bylo možné pozorovat všechny tři druhy morčat. Tu a tam se objeví vyjmenované druhy také u soukromých chovatelů. Ovšem jejich chov vyžaduje od chovatele vyšší odborné znalosti a hlavně větší odpovědnost naž chovatelů morčat domácích. Tato zvířata patří do rukou specialistů. Zejména moko skalní nemalé nároky na prostor a dokonce i v zoologických zahradách jsou s ním problémy.

Od divokého k domácímu zvířeti

Morče divoké neboli aperea odsazuje ve své vlasti podobné ekologické niky jako u nás divoký králík. Žije v koloniích jako stepní zvíře, v travnatých a křovinatých krajích od nížin Argentiny až po vysokohorská údolí v Andách, kde vystupuje až 5 000 m.n.m. Vyhrabává si jednoduché zemní nory nebo obsazuje opuštěná doupata jiných zvířat, ale vyhledává také rozsedliny skal nebo sídlí pod hustými keři. Morčata jsou normálně aktivní za soumraku a v noci, což je chrání před dravými ptáky, jejichž bystré oči je dovedou odhalit ve vysoké trávě. Jinými přirozenými nepřáteli morčat jsou lišky a divoké kočky. Divoké morče je podstatně štíhlejší a pohyblivější než jeho ochočený potomek. Užší lebka mu slouží k snažšímu pronikání spletí trav nebo křovin jako kýl. Je vynikající skokan. Známí ošetřovatelka v ZOO řekla, že polekané divoké zvíře vyskakuje až do výše jednoho metru! Díky svému chutnému masu je divoké morče lahůdkou jejen pro jiná zvířata, ale také dlouho před objevením Ameriky Evropany bylo pro obavytele And lovnou zvěří a hojně chovaným domácím zvířetem. Jistě se také krotká morčata stala mazlíčky dětí, případně byli tito hlodavci také významnými obětními zvířaty. V hrobech dávných indiánů se našla mumifikovaná morčata jako milodar. Jaký význam mělo morče v obživě lidí ukazuje nejlépe, že před příchodem Evropanů neměli v Andách žádný chov drůbeže a ani žádné jiné domácí zvíře jako zdroj masa.

Všestranný vývoj domácího morčete

Chovat takové hbité, dobře skákající zvířátko není nijak snadné. Proto se pro chov vybírala klidná zvířata, z nichž lidé vychovali první skutečně domácí morčata. nechovali je v klecích, ale v příkopech nebo častěji běžně volně pobíhající kolem chat nebo v nich. Aby se morčata snáze chytala, dávalo se přednost strakatým, na dálku viditelným zvířatům. Každé zvíře, které po svých předcích zdědilo nenarušenou schopnost skákat a hrabat nebo prostě bylo příliš rychlé, buď uteklo nebo bylo zabito, takže na další chov nemělo žádný vliv. Tak se krok za krokem dospělo k dnešnímu domácímu morčeti. Je proti divokému podstatně větší, zavalitější, má kratší hlavu, je lehce klapouché, mírumilovné  a nemá sklony k hrabání, šplhání a skákání. Již v původní vlasti byla vyšlechtěna morčata rozetová a dlouhosrsté. Tato neměla žádný velký význam ve srovnání s normálními morčaty. Možná však, že tehdy sloužila jako obětní zvířata, Jako všechna, ani tato dvě nejznámější plemena morčat nepocházejí z Evropy.

Evropská kariéra

Do Evropy se první morčata dostala v 16. stol. Zpočátku představovala velice cennou vzácnost, která se chovala ve šlechtických zvěřincích a později také jako domácí mazlíčci a hračky pro vznešené dámy a jejich děti. Byl to napůl znak vznešenosti a napůl hračka. Na rozdíl od mnoha jiných zvířat se však dovezená morčata bez problémů rychle rozmnožovala, takže si je opatřovali i bohatí měšťané. Do posledních desetiletí 19. století, kdy byla založena většina dnešních zoologických zahrad, se stala morčata běžnými chovanci a v zooloických zahradách již byla k vidění i bílá angorská morčata. Větší  význam jako domácí zvíře získala morčata brzy po 1.světové válce. Stejně jako mnohá jiná domácí zvířata hrála morčata velkou roli v prudce se rozrůstajících městech. Městští lidé potřebují zvíře ani ne pro svůj užitek, jako pro čisté potěšení z jeho společnosti. K tomu mělo morče skutečně dobré předpoklady. Navíc se objevily jeho přednosti jako pokusného zvířete pro laboratoře. Naproti tomu v Evropě se morče nikdy nestalo jatečním zvířetem, jako ve své vlasti, kde bylo důležitou složku jídelníčku. Morče se však jako užitkové zvíře uplatnilo jinak. To zjistil bývalý ředitel berlínské ZOO Lutz Heck před 2. světovou válkou při své cestě do Kamerunu (v západní Africe), kde v domorodých vesnicích objevil spoustu morčat. Jak se morče do Kamerunu dostalo je nejasné, stejně jako další průběh místního chovu. Podle mých zpráv dnes už zase v kamerunských vesnicích žádná morčata nenajdeme.

Jak přišlo morče k svému jménu?

Dnes už je těžké posoudit, jak se tento hlodavec dostal k nevyhovujícímu jménu: ,,Praseti podobné zvíře, které k nám přišlo přes moře " je nejoblíbenější vysvětlení, ale zdá se, že jde spíše o zkreslení slova Mohrenschweinchen (mouřenínské prasátko). Proč vlastně se toto zvíře přirovnává k praseti? Pravděpodobně proto, že vydává podobný kvičivý hlas. Je také možné, že dnešní označení je poněkud závislé na tom, že všecko cizí se označovalo podle moře. Tak například kočkodan, německy Meerkatze, byl prostě považován za druh kočky, přivezené přes moře. Ve skutečnosti má toto jméno původ v indickém slově marcata, což jednoduše znamená opici. Nabízí se nám ještě jedna možnost vysvětlení. Ve starověku a ve středověku se všechna nově obejvená zvířata označovala podle podobnosti se známými a to tak, že se to často jevilo jako zoologický nesmysl. Mravenečník, německy Ameisenbär, čili mravenčí medvěd, není žádný medvěd a lachtan, mořský lev, nemá nic společného se lvem. Také hroch se původně jmenoval ,,říční kůň" , ač koně ani nepřipomíná. Souborný význam ,,prase" se často užíval pro zvířata rozličného původu, jen když měla kulaté tělo a krátký ocas. Proto se v němčině dodnes např. dokobraz jmenuje Stachelschwein, tedy ,,bodlinaté prase" a kapybara ,,vodní prase". Dokonce i v angličtině se ježek v přesném překladu jmenuje ,,křovní prase". Toto vysvětlení je pravděpodobně správné, i když je nelze ve všech případech dokázat. Morče je však ve většině řečí dobře zakotvené a odolává všem zoologickým opravám. V angličtině např. se jmenuje Quinea pig (ne podle afrického státu Quinea), ale podle staré mněny (ačkoliv vhodnější by bylo méně užívané Cavy podle latinského rodového názvu Cavia). Je však zbytečné uvažovat, zda se jméno morče ke zvířátku hodí nebo ne. Konečně, který milovník zvířat uvažuje, proč se psovi říká pes?

ANATOMIE MORČETE:

 Morčata mají mít tělo silné, dobře osvalené, kompaktního tvaru, mírně podsadité a zakulacené. Dobře vyvinuté dospělé morče váží 900 až 1200 gramů, přednost se dává větším jedincům. Kvalitní a dobře živená morčata váží 500g již ve věku 3 měsíců.
Hlava široká a tupá, při pohledu ze strany je nos zahnutý ("římský profil"), oči a uši daleko od sebe. Oči jsou velké, kulaté a vypouklé, s mírným výrazem. Neosrstěná ouška jsou šikmo nasazená, ohnutá dolů, uprostřed mají vlnku.
Krk silný a krátký, plece vysoké, široké a dobře vyvinuté. Hruď hluboká, široká a plná, hřbet krátký, široký, rovný.
Končetiny krátké, rovné a silné. Přední končetiny mají čtyři, zadní tři prsty, délka drápků má být upravena tak, aby morče mohlo držet tlapky rovnoběžně na zemi. Zadní končetiny mají být zakulacené a masité, nesmí být vidět kosti.